Zitra umřu…

Jdeme na Smrk. Vstávám ve 4:30, teď je 23:39 a ja nemůžu usnout. To už se mi hodně dlouho nestalo. A to mám dnes za sebou 10, ne moc vycházkových kilometrů se psem. Je to divné. Děcka taky nemohly dlouho usnout. Mám hlad, něco bych sežral. 23:45
Co co.. Proč? Ne! Zvoní budík… Sakra, blbe jsem ho nastavil. Když ho teď vypnu, určitě … Nechce …   přemýšlet. Nevstanu… Musím. Kde je? Do pytle! Nařídil jsem to dobře. Je 4:30.
Tělo pomalu tahá hlavu, hlava jen s těží řídí tělo… začarovaný kruh. Sedím na okraji postel a chvilku se snažím spojit myšlenky s pohyby. V té absolutní tmě a nekonečném prostoru se chaoticky pohybuje něco miniaturního, co pomalu páčí ruce o postel, jednu nohu kousek dopředu, druhou zase kousek pod bezvládný zbytek těla a společně tu spící hroudu složitě staví. Potom už snad setrvačností, nebo možná zemskou přitažlivostí mně pouští ze z Javornika na Frenstatschodů. S pudem sebezáchovy vybírám čtyři točené schody, při zašmátráni, kterým nacházím dosud spící rovnováhu, nabírám hromádku oblečení plesknutou od večera na schodech. Několik matných vrstev jednobarevných obrysů se začíná rychle sbíhat v jeden sice zamlžený, ale už barevný obraz, ke kterému namísto neidentifikovatelnych šumů někde z povzdálí, přes těžko čitelné titulky, přichází konkrétní zvuky.
Tak jsem to zvládnul… Ještě ale není vyhráno. Smysl pro spolehlivost ke kamarádům na mne natahuje jednotlivé vrstvy materiálů, které dnes nezůstanou dlouho suché a zároveň bojuje s hlasy přicházejícími z prohřáté tiché měkké tmy – stojí ti to za to? Co tím získáš? Ty přece nemusíš…
Dnes jsem dal více na smysly než na hlasy z dálky. Kéž by to tak bylo vždycky.
To jak to potom dopadlo už asi nemá smysl rozebírat. Ale pro ty, kteří byli zatím ušetřeni….  Mlha, kapky stékajícího mrholení se střídají s potůčky potu na ksichtu, fouká, v hlavě stavy připomínající to něco maličkého, co o hodinu dříve zvedalo a uvádělo do pohybu tu bezvladnou hromadu. Na vrcholu je krásný výhled na bílou tmu…. , ale to je právě ono. Stojím, hledím do nikam, o hubu mi pleská vítr a kapičky deště a společně mi pomalu roztahují koutky mojí ztuhlé tlamy. Po chvilce mne zase někdo, nebo něco vrhá z kopce a já opět v zápalu hledání rovnováhy stírám vodu s větví, listí a jehličí, které mi to rozhodně nechtějí ulehčit… Samozřejmě, že je tam všude kolem TO nepopsatelné, kvůli kterému TO pokaždé stojí za TO. Ve tváři přiblblý úsměv, v hlavě zrní a to všechno kolem k sobě tak nějak samozřejmě patří.
Teď už všechno má své místo, každý pohyb má svůj důvod, ikdyž většinou není jasné proč. Ale tak to prostě je a já zase nerozumím tomu, proč to úsilí dostat se z postele bylo mnohem, mnohem větší, než vylézt na ten kopec.
Vracím se s hlavou nějakou lehčí, všechno kolem je mnohem jednodušší a říkám si „to bude dnes zase den“!
Proto taky více než na hlasy z dálky dej spíše na smysl pro spolehlivost ke kamarádům a hlavně vůči sobě. A věř, že Lesoběh Tě sice možná nezabije, ale určitě Tě posílí.
Prostě přiď, bude zase řiť!
Share Button

2 thoughts on “Zitra umřu…

  1. Tlama, huba,ksict tam priste nepoužívej,nahrad to necim aby bylo vide,ze se mas rad.
    Krasne jsi napsal co te všechno premlouvalo,aby jsi nesel.Je to ego které ma stále jemnejsi vabnickya proto mnoho lidi vypada jak velryby.Behani zdar.

    1. Já bych to napsal slušně, ale víš sám jak u toho vypadám… Nevím jestli by to nějaké slušné slovo vystihlo lépe 😃
      Ale díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *